Jelení Hora – pěšky ze Špindlerova Mlýna, podívat se na jejich vyhlášené trhy. Jak náš 3 denní výlet skončil a jak se nám trhy líbili?
Na konci srpna jsme se s bráchou rozhodli prozkoumat kraj za kopci – Polsko. Brácha už má Polsko docela procestované, a tak nám i tuhle cestu naplánoval on. Protože jsme na to měli jen 3 dny, nechtěli jsme nijak daleko za hranice. Našim hlavním cílem bylo městečko Jelení Hora (Jelenia Góra). Brácha už ho jednou navštívil, a i mně se z jeho vyprávění tohle místo zamlouvalo. Posledně tam prý narazil na trhy, které ale už v době jeho příchodu bohužel končily. Jelení Hora je pro ně poměrně známá. V zimě tu pořádají tradiční vánoční trhy. Mezi koncem léta a začátkem podzimu, zase prý velké blešáky, se spoustou netradičního zboží. A přesně v to jsem také doufala. Sbalili jsme si tedy krosny a vyrazili.
Přes kopce a louky do Jelení hory na trhy
PRVNÍ DEN
Jelení Hora leží nedaleko za českými hranicemi, v kotlině mezi horami. V podstatě stačí jen přejít Krkonoše. Do Špindlerova Mlýna jsme z Prahy dojeli autobusem, přibližně okolo desáté ráno, a dál už šli po svých. Ze Špindlu do Hory je to pěšky asi jen 25 km. A protože jsme docela zdatní sportovci, řekli jsme si, že je ujdeme za jeden den. Přesněji, to řekl brácha. I přes jeho nespokojenost jsme se ale nakonec posledních pár kilometrů, z místa jménem Staniszów, svezli autobusem. Kdo nerad chodí s těžkým batohem na zádech, čemuž naprosto rozumím, je možné sem dojet z Česka vlakem. My jsme po návštěvě Jelení Hory pokračovali po kolejích také.
Sama za sebe jsem si ale přechod Krkonošskými vrcholky užívala. Dopoledne jsme zcestovali holé kopce hor, a odpoledne už nás cesta zavedla do klidných a stinných lesů, kde jsme se rádi ukryli před silným sluníčkem. Netrvalo dlouho, a přešli jsme z českých Krkonoš do těch polských. Neznámá místa na rozcestnících a cizí jazyk na cedulích ve vás sice vzbudí dojem, že jste v jiném kraji, ale nenechte se strhnout bezstarostným pocitem. Je lepší dávat si pozor co říkáte, jelikož Poláci vám rozumí téměř každé slovo. Moje dobře míněné připomínky, které jsem cestou lesem pokřikovala na bratra, za námi otočily nejednu hlavu.
Polskými vesničkami
Než jsme došli do Jelení Hory, procházeli jsme různými maličkými vesničkami. Byla to spíše uskupení několika domků mezi lesy a poli, s jednou autobusovou zastávkou, kde jste se ale autobusu dočkali možná tak 3x za týden. V každé takové osadě jsme vždy objevili alespoň jeden malý kostelík. Zato otevřený obchůdek, kde bychom si koupili v nás rychle mizející vodu, jsme nenašli ani jeden. Když už jsme s vodou byli téměř na dnech, zkusili jsme polskou ochotu a přátelskost. Zastavili jsme se u zahrádky s nízkým plůtkem, kde se zrovna slunila celá rodina. Brácha se snažil lámanou polštinou vyprosit doplnění vody do lahviček. Tomu, co jsme se snažili říct, táta od polské rodinky nejspíš ani nerozuměl. Slov by ale asi stejně nebylo potřeba. S našimi plnými lahvičkami jsme dostali ještě i balenou vodu navíc, a zralé jablko. Osvěžení, a s radostí z přátelského, spíše pantomimického rozhovoru, jsme pokračovali dál.
Cesta byla ještě dlouhá a já už pomalu ztrácela sílu i nadšení do dalších kroků. Když jsme dorazili do poslední vesničky před Jelení Horou, do Staniszówa, byl už podvečer. Nakonec se mi podařilo bráchu přemluvit, abychom se zbývajících pár kilometrů dovezli posledním jedoucím autobusem.
Příchod do Jelení Hory – večerní trhy
Do Jelení Hory jsme dorazili večer, asi okolo šesté. Předem jsme příliš nepřemýšleli o tom, kde složíme na noc hlavy. Obvykle hledáme ubytování přes nějakou aplikaci jako je Booking. Protože jsme neměli přesně stanovený plán, prostě jsme si řekli, že se po nějakém penzionu podíváme až dorazíme. To se ale ukázalo jako chyba.
Velké bleší trhy, které jsem tak toužila vidět, se tu zrovna opravdu pořádaly. Jenomže sem za nimi pravděpodobně přicestovali lidé ze všech koutů Polska, ať už nakupovat či prodávat. Všechny hotely a penziony byly tím pádem obsazené. Procházeli jsme Jelení Horou a přemýšleli kde a jak seženeme místo k přespání. Došli jsme až k náměstí, kde se trhy pořádají. Polsky se mu říká „Rynek Jeleniogórski“. Tak jsme se rozhodli, že si nejdříve projdeme trhy, a až potom si budeme dělat starosti.
Velké bleší trhy v Jelení Hoře
Stánky byly nastavěné docela blízko na sebe, nebo bylo zboží rozložené jen tak na zemi. Některé zboží, které se tu prodávalo, bylo poměrně netradiční i na blešáky. Většinou to byly předměty, které už prodávající neužili, a tak je přijeli prodat za pár zlotých do Jelení Hory. Malované keramické a porcelánové nádobí, staré knížky, odznáčky a uniformy, ale třeba také nábytek, vycházkové hole, různé obrázky, staré hračky a nástroje, kdo ví, k čemu sloužící. Člověk prostě neví, kam s očima. To mě docela i těšilo. Procházet se po Rynku, a prohlížet si všechny ty podivnosti a zajímavé předměty, které nějaký pamětník našel doma, a rozhodl se, že už je na čase, poslat je zase jinam do světa.
Po tom, co jsme prolezli celý Rynek a prohlédli si zboží, nám už docela vyhládlo. Našli jsme místo v „restauracja Pokusa“, která je naproti Neptunově fontáně – také mě zarazilo, že v Polsku má fontánu zrovna Neptun, ale je to tak. Chtěla jsem ochutnat tradiční pierogi. Půl měsícové knedlíčky plněné masem, zelím, sýrem nebo tím, co prostě doma zbylo. To se mi nakonec poštěstilo hned dvakrát. Ve zmíněné restauraci ten večer, a druhý den před odjezdem z města. Bohužel si nevzpomínám na jméno té druhé, ale pokud máte čas, doporučuji si najít restauraci, která se na pierogi přímo specializuje. Stojí to za to.
Noc v maringotce
Když jsme se najedli, nastala nepříjemná otázka. Kde se tedy vyspíme? Asi proto, že jsme na ni jen těžko mohli najít odpověď, brouzdali jsme dál mezi již polo složenými stánky. Počítala jsem s tím, že dneska to bude moje první noc pod širákem, a ještě navíc někde v parku nebo na dlažebních kostkách. Nic příjemného. Pak nás mezi stánky oslovil starší vousatý muž, kterého asi zaujala bratrova vysoká postava a kudrnatá hlava. Brácha se s ním dal ochotně a z vesela do řeči. Za chvíli už jsme s vousáčem a jeho dalším kamarádem seděli na Rynku u jejich maringotky. Starší vousáč nám začal polsko-anglicky vyprávět o své práci a cestách.
Dozvěděli jsme se, že se živí jako kočovní umělci. Maringotka sloužila jako jeviště, maskérna, zákulisí a obydlí zároveň. Tady v Jelení Hoře prý občas nakoupí něco, co se jim k jejich živobytí hodí. Pak najednou přinesli z maringotky třpytivý, kamínky vyšitý oblek. Prý z velmi staré kolekce od Swarovski. Tomu se mi nechtělo věřit, ale raději jsem nic nenamítala. Požádal bráchu, jestli by mu nemohl udělat model, že zrovna pracují na něčem, kam by jim se svými rysy a proporcemi výborně zapadl. Nakonec brácha souhlasil, a na jevišti, respektive na střeše maringotky proběhl photo shoot, při kterém jsem se náramně bavila. Potom, ale vlastně už v průběhu, nám nabídli něco k pití. Starý vousatý to pojmenoval gin. Čas utíkal, a z prohovořené noci už ale zas tolik nezbývalo.
Nakonec nám nabídli, že se můžeme vyspat v jejich maringotce, což se mi z počátku příliš nezamlouvalo. Komu jinému ale důvěřovat než bratru a polským bratrům. Hlavně, že jsem nemusela spát na dlažebních kostkách.
Malé město s mnoha dojmy
DRUHÝ DEN
Ráno jsme se rozloučili s novými přáteli a šli zase po svých. Dostali jsem od nich spoustu zajímavých typů, co navštívit a kam se podívat v okolí Jelení Hory. Nejvíce se mi líbila historka o velkém kozlu, který žije na kopcích u soutěsky „Borowy Jar“ a pojídá turistům svačiny. To jsme si ale ověřit nezašli. Chtěli jsme se podívat hlavně po městě.
Jelení Hora je hezké městečko, architekturou podobné těm českým. Přeci jen jste kousek za hranicemi. Na každém třetím kroku na vás odněkud vykoukne obrázek nebo soška jelena – to asi nikoho nepřekvapí. Proč se tak ale město jmenuje jsem se nedozvěděla. Snad jen proto, že se nachází v Jelenohorské kotlině. Je tu ale spoustu krásných, velmi starých památek. Rynek Jeleniogórski je sám o sobě docela malebným místem k odpočinku. Na barevné domečky, nalepené v řadě za sebou ohraničují téměř celý Rynek, se hezky kouká.
Uprostřed Rynku stojí Radnice z 18. století, kterou by mělo být možné navštívit i uvnitř. Nedaleko je také Bazilika minor sv. Erasma (Bazylika Mniejsza) a téměř hned naproti kaple sv. Anny (Kaplica św. Anny). Věžičky radnice, baziliky i kapličky tyčící se nad městem, jsme si prohlédli z věže další, a to když jsme vylezli na Baszta Grodzka. To bývala stavba sloužící vojenským účelům. Dneska si z ní můžete prohlédnout celé město, bez vstupného. Kościół Garnizonowy pw. Podwyższenia Krzyża Świętego má stejně tak kýčovitě zdobený interiér jako jméno.
O církevní stavby tu opravdu nouzi mít nebudete, jsou jich tu mraky. Další krásnou stavbou je Schaffgotschův palác (Palac Schaffgotschów). Za palácem hned najdete Lázeňský park (Park Zdrojowy) a jak už název napovídá, v Jelení Hoře jsou dokonce i termální lázně. Je tu také několik muzeí, spoustu dalších působivých staveb, vyhlídek, kaváren a pekáren. Zkrátka je tu toho příliš mnoho na týden, natož na dva dny.
Noc na rozhledně
Večer jsme se vlakem z Jelení Hory vydali do města téměř na hranicích, Jedlina–Zdroj. Z vlakového nádraží v Jedline jsme to měli necelých pět kilometrů k rozhledně, která se jmenuje stejně jako samotné město. Měl tam být, podle map, i turistický přístřešek. Přístřešek tu skutečně je, ale přespání v maringotce, bylo nakonec přeci jen příjemnější. Západ a východ sluníčka, který jsme pozorovali z výšky rozhledny, byl ovšem kouzelnější než ve snu.
TŘETÍ DEN
Zpátky do Česka
Poslední den už jsme přešli zpět do Česka a zase docestovali domů. Zastavili jsme se jen u nádrže Rozkoš, kde jsme lenivě vyčkávali na vlak. Tohle cestování podél hranic se mi opravdu moc líbilo. Prošli jsme kousek cizího kraje, i když jsme sotva překročili Krkonošské kopce. Jelení Hora určitě stojí za navštívení v kterémkoli období. Pokud tu natrefíte na nějaké trhy, ať už na adventní nebo ty bleší, bude to zpestření již tak velice pestrého města. Já se tam určitě ještě jednou vrátím.
Pokud se vám líbila Jelení hora a její trhy, ale batůžek chcete zase na chvíli odložit a lehnout si třeba na pláž, můžete zkusit zajet třeba na týden do Zanzibaru.
