Kam se podívat na pobřeží Amalfi v Itálii? Jaká místa se mi nejvíce líbila a jaké výlety po okolí se dají podniknout? Nechte se inspirovat.
S mamkou každoročně objevujeme Italská města. Tentokrát jsme chtěly zkusit jak se žije na jihu Itálie, a tak jsme se rozhodly pro Kampánii. Vyhradily jsme si na cestování týden na konci září. Zjistily jsme, že v tomhle regionu se žije tím typicky italským způsobem. Chaoticky a bez řádu, přesto v naprosté pohodě. Lenivé tempo, a odcházení od půlky rozdělané práce, by nás Středoevropany asi uvrhla do stavu šilenosti. Po několika dnech na skalnatém, a věčným sluncem vyhřívaném pobřeží, si na pomalý život ale rádi zvyknete. Lidé na pobřeží žijí ještě pomaleji, než ti ve městech. Tady nic neuspěcháte.
Jak se dostat na pobřeží Amalfi
Cesta do Amalfi z Neapole
Nejbližší letiště se nachází v Neapoli, a hned na letišti je také půjčovna aut. Takže plán cesty byl jasný. Z Prahy do Neapole letadlem, v Neapoli jsme si půjčily auto, a přes pohoří na dojeli na Amalfi pobřeží (Amalfi coast). Pujčily jsme si maličký fiat 500, což se ukázalo jako chytré rozhodnutí, protože silnice na útesech bývají velice úzké. Pronájem auta na týden nás stál přibližně 5 tisíc (bez zálohy).
Ubytování na pobřeží Amalfi
Amalfi je pobřežní oblast a nachází se v provincii Salerno. Tvoří jej asi 40km dlouhé, skalnaté útesy, které lemují do kopců vystavěné vesničky. My jsme zůstali bydlet v jedné z těch prvních, hned na začátku. Jmenuje se Vietri sul Mare a je proslulá malovanou keramikou. O kusy keramického nádobí jsme přímo zakopávaly. Využívají je tu k lecčemu, a keramickými dlaždicemi pak obkládají třeba schody a lavičky. Uličky jsou tu díky tomu opravdu krásně barevné.
Možností ubytování je v Amalfii mnoho. My jsme si pronajaly apartmán v kopcích na kraji města. Apartmán s dvěma ložnicemi nás tu na týden v září stál asi tak 13 tisíc korun. Apartmán byl asi necelý kilometr od pláže. Cesta k ní byla ale docela náročná, protože vedla skrz útesy a ne všechna schodiště jsou dobře udržovaná. Pokud sem tedy míříte výhradně za mořem, zůstaňte spíše někde v centru. Dobře dostupné, ale obyčejné pláže ve Vietri jsou třeba II Calypso a Rosa dei Venti. Ty výjimečně krásné přístupné nejsou, jelikož leží přímo pod útesem, a dostanete se na ně jen skrz hotel – to je třeba Crestarella. A jelikož už byla většina hotelů v září zavřena, nezbylo nám nic než jen koukat z útesu.
🐼TIP: Pokud máte rádi pláže, dobře si v Amalfi rozmyslete, kde se ubytujete. Ne všechny pláže jsou dobře přístupné. A na některé se dostanete pouze skrze hotel.
Městečka na pobřeží Amalfi
Po délce pobřeží jsou usídlená další maličká města, která jsme chtěli také prochodit. Jsou ale po pobřeží docela roztahaná, a vede k nim jen jedna, poměrně frekventovaná a klikatá silnice. Místo k parkování se tu platí zlatem. Třeba 5€ za hodinu v podzemním parkovišti, vytesaném ve skalnatém útesu. Za den strávený v Amalfi a Ravellu jsem tam nechali 42 €. Ten kdo se umí autem vtěsnat do opravdu malého prostoru má štěstí, protože odtahovat auto vám sem nikdo nepojede (není tady kam), a ani pokutu nejspíš nedostanete. Pokud už se tu nějací policisté objeví, mají 24/7 siestu. Při nejhorším vám auto někdo trochu odře. Výhodnější je asi jet autobusem, který má docela pravidelný jízdní řád, a nebo se doplavit k městečkům lodí.
Samotná městečka jsou ale opravdu krásná. Amalfi stejnojmenné město jako samotný útes, leží u pobřeží, a Ravello v podstatě na stejném místě jen o něco víš – je vystavěné na vrcholu útesu. Ravello je asi jedno z nejhezčích měst kde jsem v Itálii byla. Vede sem asi tak 3700 schodů, a po těch se tam musíte vyškrábat. Není to velké město, a žádné významné památky tu nenajdete. Všechny stavby a domky jsou ale původní, historické a velmi dobře zachovalé. Má to tu opravdu kouzelnou atmosféru. Ze zahrad vily Cimbrone bych si mohla útesy vybíhající do moře prohlížet snad věčnost. Bohužel, věčnost jsme na to neměli, a tak jsme se dali po nekonečných schodech zase dolů.
Městeček je po délce útesu samozřejmě spoustu. Nejznámější a údajně nejhezčí by mělo být Positano.
Přímořské speciality na pobřeží Amalfi
Výstup na útes si žádal pořádné posilnění, a tak jsme vyzkoušely nějaké přímořské speciality. V prvním městě jsem ochutnala populární smažené mořské potvory. V papírovém kornoutu a s citronem na špejli mi je přes pult podala usměvavá paní, takže jsem jí věřila, že se mi neudělá špatně. Stála se na tuhle specialitu docela fronta, a vůbec se nedivím. Byly výborné!
Tady na jihu hodně pěstují citróny, takže citronová zmrzlina, limoncello (likér), a další dobroty vyrobené z citrónů jsou tu také hodně oblíbené.
Někde za půlkou cesty do Ravella mi došla energie, a tak jsem ji chtěla ještě doplnit ledovým kafem a něčím sladkým. Když jsem si o něj v jedné kavárničce řekla, místní Ital se na mě nejprve podíval tak, jako bych mu právě plivla na barový pult. Když jsem mu anglicky neodborně vysvětlila, že chci prostě kávu s mlékem ale studenou, opravil mě, že tedy chci „cold cappuccino„.
Pompeje a Herculaneum
Pompeje a jejich dojemný příběh asi znají úplně všichni. Tohle antické měste zapečetěné v sopečném popelu, jsem navštívila už dřív, a tak jsme se tentokrát rozhodli zkusit Pompeje numero due ~ Herculaneum. Herculaneum je o něco menší, ale jinak je to úplně stejný příběh. Bylo zasažené až druhou vlnou erupce Vesuvu, takže se většina obyvatel stihla evakuovat než přišla ta, která i tohle město pohřbila pod velkou vrstvou sopečného popela. I přesto, že město není tak velké, projít ho celé sežere dost času. Uvidíte tam totéž co v Pompejích, ale s podstatně menší dávkou turistů. Herculaneum je dnes navíc v podstatě vykopané z podzemí. Vstupné do 24 let bylo za 2€.
Vesuv měl zavřeno
Když už jste viděli Pompeje, nebo v našem případě Herculaneum, musíte vidět i Vesuv. Bez něho by tahle fantastická města přeci vůbec neexistovaly. Věděli jste, že se prý probouzí v 2000letých cyklech? Tak to už mají Italové za pár. My jsme si na Vesuv vyhradili celý jeden den, protože to není zrovna malý kopeček. Má asi 1280 m.n.m.
Autem skoro až na vrchol
Na Vesuv je ale možné dojet skoro až k vrcholu, respektive kráteru. Což se nám hodilo, jelikož v den, kdy jsme se na Vesuv vydali bohužel docela dost pršelo. Už jen při přebíhání do auta jsme zmokli, a chvíli jsme uvažovali, že výlet zrušíme. Ale pak jsme si řekli oblíbenou frázi mého dědečka „nejsme z cukru“ a i v dešti vyrazili ke kráteru. Úplně nahoru obvykle smí jen autobusy, a pro auta je vyhrazené parkoviště asi o 4km níž. Na tomhle parkovišti jsme se potkali s partou chlapů nejspíš z Norska, kteří po marné snaze najít na parkovišti parkovací automat usoudili, že by stálo za to, zkusit dojet ještě o něco dál. Se slovy „nobody´s here so f*ck it“ nás přesvědčili abychom to taky zkusili, a cestu v dešti si tak výrazně zkrátili.
Měl pravdu, v tom deštivém počasí se žádné davy k vulkánu nehrnuly. Ovšem náš hybridní fiat s tím asi úplně nesouhlasil. Nemám tušení jak tohle auto fungovalo, ale při cestě do kopce, kilometry ukazující zbývající palivo do dojezdu, začaly nesmyslně rychle klesat. Co 2 minuty jízdy klesly tak o 5 jednotek. Začala jsem být lehce hysterická při představě, že budu muset telefonovat na italskou odtahovku v půli cesty k Vesuvu. Jediné co mě trochu uklidňovalo bylo to, že cesta zpátky už bude jen z kopce. Nahoru jsme ale nakonec vyjeli, a ještě nám zbývalo asi 90km do vyčerpání paliva. Uf, to je teda příšerný auto.
Národní park Vesuv zavřený kvůli počasí
Oblékli jsme si promokavé bundy, jiné jsme totiž neměli, a nadšeně vylezli do deště s myšlenkou na to, že za 10 minut budeme fascinovaně koukat do hlubin kráteru. Fascinovaně jsem koukala už za 2 minuty. Ale na pana kustoda, který mi řekl, že národní park Vesuv je dnes kvůli špatnému počasí zavřený. Nenapadlo by mě, že národní park, může mít taky zavřeno. Tak jsem se poučila, že může. V tomhle národním parku by jste ale nenašli značené pěšinky, jako u nás. K vrcholu Vesuvu vede jen jediná cesta, navíc silnice, a ta je 800m před koncem zastavěná turnikety. Byla jsem tak zklamaná, že jsem si jednu takovou pěšinku vytvořila, a šla jsem se podívat alespoň na pláně kdysi vytvořené sopečnou horninou. Což se ale pravděpodobně určitě nesmí, a patřičně zpytuji svědomí. Tak to byl výlet na Vesuv. Snad příště.
Paestum – barbarské vniknutí do antického města
Město, založené Řeky jako Poseidonia, později Římany přejmenované na Paestum, mělo přesně tu kouzelnou atmosféru v jakou jsem doufala. Ohromné chrámy s mnoha mohutnými dórskými sloupy opravdu člověka přinutí cítit se maličký. Kromě základů domů a běžných staveb antického města – gladiátorská aréna a římské fórum, jsou tu tyhle chrámy tři. Dva z nich zasvěceny bohyni Héře, a jeden Athéně.
Tohle místo je sice jedno z archeologicky nejzachovalejších v Itálii, ale nemíří sem tolik turistů. Možná proto tu ostraha nemá nedbalejší přístup při dohlížení na ně. A to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Za hradby města jsme totiž vlezli přes rozbitý turniket u „uscita“ neboli východu. Asi minutu jsme se zmateně rozhlíželi po nějaké kase, a když jsme žádnou nenašli, řekli jsme si, že je takhle asi v pořádku, i když jsme tušili že nejspíš není. Správný vchod jsme později samozřejmě našli, ale to už jsme se úspěšně začlenili mezi ostatní návštěvníky. Trochu barbarské.
Co mně připadalo jako mnohem horší barbarství, byla asi 40letá italská paní skákající po antických sloupcích. Nejenže to je archeologické dědictví její vlastní země, ale navíc sloupky vypadaly tak vratce, že so pod ní každou chvíli zřítí. Než na ni někdo naběhnul, aby toho „signora“ nechala, protože asi nebylo dost zřejmé, že skákat po archeologických vykopávkách je „non possibile“, stihla přehupkat skoro všechny.
Kampánie, a především pobřežní oblast Amalfi mě opravdu okouzlila. Přesně na takovém místě bych si dokázala představit bezstarostný a klidný život. Určitě by si atmosféru pobřežního pojetí života měl každý vyzkoušet. Pokud máte v plánu navštívit Neapol, mohlo by vás zajímat Vidět Neapol a (ne)zemřít u toho.
